Inside my self-destructive mind

Velice zvláštní písnička s ještě zvláštnějším textem, která se mi ve své absurdnosti nějak absurdně líbí…

Edvard Munch. Být sám. Obrazy-Deníky-Ohlasy

http://www.youtube.com/watch?v=P_OyPwcdIpM

1. Portishead

2. Radiohead

3. Nirvana

4. Placebo

5. Interpol

6. Editors

7. Kaiser Chiefs

8. Franz Ferdinand

9. Coldplay

10. BPM

Musím na něj myslet. Pořád. Čím dál častěji. Nutím se k myšlenkám na něj, abych byla víc a víc na dně. Kam to jen jde. Abych se mohla nenávidět, abych mohla trpět. Nemám chuť být šťastná. Proč taky? Trpět je v něčem o tolik snazší. Když trpíte, mění se jen intenzita vašich pocitů. Ale je tolik druhů radosti a je tak těžké je snést. Připadám si slabá a unavená. Vším. Přesto – nebo právě proto – se nutím k myšlenkám. 

httpv://www.youtube.com/watch?v=48cTUnUtzx4

vítej na blogerské základně blogujeme o106. toto je tvůj první příspěvek. ten můžeš upravit nebo smazat a pak jednoduše začít blogovat

pomoc do začátků můžeš načerpat zde: http://blog.o106.com/blog/napoveda

chceš-li svůj blog obohatit různými pluginy, podívej se na jejich předvedení a návod tady: http://blog.o106.com/testblog/

pokud stále nedošel email s heslem do administrace, zkontroluj pro jistotu složku spam (nevyžádaná pošta).

Dneska mám chuť vzpomínat na zážitky let minulých. Hlavně teda toho posledního. Nevím čím to, že vždycky, když mám pocit, že všechno je perfektní, tak to musí jít do háje. Vzpomínám na Černookého, se kterým jsem prokecala několik nocí týdně po pražských nonstopech, do kterých bych jinak ani nepáchla, a pak jsme se spolu vraceli ranní tramvají. Míjeli jsme lidi, kteří šli na osmou do práce a já si užívala ten pocit, jako když se vracíte z úžasného rande s někým, s kým můžete mluvit klidně deset hodin a neomrzí vás to. A pak to skončilo. Nijak drasticky. Jen jsme se přestali vídat, protože jsme přestali pracovat na stejném místě. Ani nevím, co vlastně bylo to ONO, co jsme mezi sebou měli. Oficiální verze -byli jsme přátelé. Alternativní verze – bylo mezi námi něco, co by určitě dostalo víc prostoru, nebýt jeho holky a nebýt toho, že já jsem debil. Škoda, že alternativní verze nemá i svůj alternativní konec. Jenže já dala jakýmkoli šancím vale, když jsem pod vlivem více panáků vodky, než může jeden ustát, zapadla do zásobárny v jednom zaplivaným baru s Černookého kamarádem, se kterým jsem zapomněla na morálku i pravidla dobrého chování… A on pak na oplátku zapomněl na kodex všech gentlemanů, že o určitých věcech, hlavně pokud jde o dámy, se nemluví. Ovšem co já jsem taky za dámu… Napřed jsem toho ani nelitovala, on byl můj Pan Perfektní. Krásnej, milej, s dokonalým úsměvem. Ale taky trochu hloupej, tochu bezcharakterní, trochu zadanej, trochu nešťastnej, trochu zralej na Bohnice (kde taky krátce na to na nějakou dobu skončil). Neřekli jsme si už nikdy ani slovo, už to bude jedenáct měsíců. Kamarádka mi řekla: Neber si to tak, byl to debil. Jo, asi, snad..jen kdybych se do něj nezamilovala. Fakt by mě zajímalo, v kterým vesmíru je láska ta krásná a skvělá věc, co vás povznáší a všichni po ní touží. V tom mém teda ne.

1. Pushing Daisies (protože Ned je prostě úžasnej)

2. Gilmore Girls (protože jsou tam všichni hezcí, milí, chytří, vtipní a je to celé tak nějak hezké)

3. Black Books (protože Bernard Black je pro mě ten ON)

4. Will a Grace (protože je to překvapivě tak trochu z mého života)

5. Big Bang Theory (protože NIC není vtipnějšího a se Sheldonem toho máms poelčného víc, než bych chtěla)

6. Worst Week (protože je to sranda, když se to neděje vám)

7. How I Met Your Mother (protože it´s gonna be legen….wait for it….dary)

8. IT Crowd (protože díly Red door a Friendface jsou klasika)

9. Futurama (protože je to kreslené a vtipné)

10. Simpsonovi (protože je to celé takové hezky žluté a hezky drsné)

Ač byste to třeba nečekali, mám tu pro vás jeden vtip. Protože smát se musí.

Rozdíl mezi dostudovanými vysokoškoláky:
Absolvent přírodních věd se ptá: „Proč to funguje?“
Absolvent techniky: „Jak to funguje?“
Absolvent ekonomiky: „Kolik to stojí?“
Absolvent humanitních předmětů: „Chcete k tomu hranolky?“

Muriel Barbery – S elegancí ježka

Tak mi to s prací vyšlo. Přes původní velice neurčité: „Tak snad bysme Vás mohli zaměstnat tak od konce června“ jsme dospěli k: „Tak kdybyste třeba mohla přijít o trochu dřív…třeba zítra…“ A já na to, že teda jo. Tak jsem na sebe zvědavá, přeci jen jsem známý postrach všech pracovišť. Takže až uslyšíte něco o požárech, krádežích, vraždách a sebevraždách, to vše během jediné noci v jediném hotelu, tak víte, odkud vítr vane. Aneb – Ať žijí talentované noční recepční!!

Úplně jsem ztratila kontrolu. A to se mi tak dařilo, poslední dny. Nevím, co se stalo. Asi to včerejší setkání, pořád ještě mě to dovede rozhodit. Záchvaty deprese, úzkosti, nejistoty. A pak další záchvat, jen jiného druhu. Chtěla bych to ze sebe všechno dostat ven, pryč, ale na to jsem příliš velký slaboch. Nebo ne snad slaboch, možná příliš silné slovo, ale slabá, ano. Slabá jako moucha, které otrhali křídla i nohy. Potácím se od ničeho k ničemu. Musím se toho zbavit, musí to přestat. Ale jak to dostat pryč? Zítra. Zítra musím být veselá, taková, jakou mě zná. Nemůžu si dovolit stavět na odiv svůj strhaný obličej, znavené tělo, duševní zmatek. Musím se vzpamatovat a hrát. Hrát svoji roli. A tvářit se, že všechno je na svém místě, všechno je jak má být. Protože jestli ne, tak… Hlavně už žádný záchvat. Dnes už ne. Jen kdyby to šlo vzít zpátky. Kéž bych si nemusela teď připadat velká a napuchlá jako balón. Nebo ropucha. Proč věci nejsou takové, jaké bychom je chtěli? Kladu si dnes příliš mnoho otázek, myslím na příliš mnoho věcí. Ale východisko se nikde nerýsuje. Občas si říkám, jak moc bych tohle všechno chtěla ukončit. Teď hned. Netrápit se, už se nikdy víc netrápit. Jenže je to příliš těžké. A já jsem slabá jako moucha.

Marisha Pesslová – Vybrané kapitoly z mechaniky pohrom

Hlavní hrdinkou a vypravěčkou je studentka na vysoké škole Blue van Meerová, která pouze se svým otcem (matka zahynula), vysokoškolským hostujícím profesorem jezdí semestr od semestru od školy ke škole, až na jeden celý rok zakotví na prestižní škole St. Gallway (smyšlené) v Severní Karolíně. Zde se Blue stane záhy členkou tajného eltiního spolku studentů vedených profesorkou filmové vědy charizmatickou Hannou Schneiderovou, jejíž život (i smrt) jsou opředeny samými tajemstvími.

Deset songů, které si poslechnu, kdykoli mám jednu ze svých depresí:

1. The Story – Belinda Carlisle (úžasný hlas a hlavně text, který se mě dost dotýká)

2. Wuthering Heights – Kate Bush (na motivy mé oblíbené knihy, trochu obskurní, no prostě Kate Bush)

3. Walter Reed – Michael Penn (líbí se mi ta melancholická melodie a taky hlas zpěváka, kterého jinak vůbec neznám)

4. Transatlantism – Death Cab For Cutie (dobrá kapela a jejich nejlepší song)

5. Teardrop – Massive Attack (až depresivně laděná, krásná melodie s geniálními vokály)

6. Stop Crying Your Heart Out – Oasis (možná trochu moc romantická, ale ráda ji hraju na klavír)

7. Come as you are – Nirvana (co by to bylo za dpeku bez Kurta Cobaina)

8. Midnight Train To Georgia – Gladys Knight and the Pipes (jednou jsem si ji zahrála na klavíra od té doby ji prostě mám ráda)

9. Gloomy Sunday – Billie Holiday (koncentrovaná deprese v „písni sebevrahů“)

10. At last – Etta James (textem sice optimistická, ale něco v té melodii mě pěkně doráží až ke dnu)

Tak jsem se rozhodla najít si nějakou tu práci, ať mi ke štěstí už opravdu nic nezbývá. Studium totiž člověka neuživí, ba právě naopak. A pokud chcete udržovat čilý společenský život, výdaje se navyšují… Takže jsem se byla dnes ukázat ve své budoucí práci, o které snad někdy napíšu víc, teď jen tolik, že ne vždy to, co zdá se na první pohled lehké býti, je pak takové i ve skutečnosti. A že z přemíry věcí ZÁSADNÍ DŮLEŽITOSTI, které jsem poslední tři hodiny poslouchala, mám teď v hlavě věc jedinou – teď bych se ale fakt potřebovala opít!

(aneb zrodilo se při pití čaje)

Po lžičkách piju čaj,

po lžičkách vpíjím se do tebe,

po lžičkách sbírám své slzy,

po lžičkách odkrajuju nebe,

po lžičkách odděluju pozdě od brzy,

po lžičkách dávám kus sebe,

po lžičkách kážu sněhu: taj!

Po lžičkách dávkuji utrpení,

po lžičkách cedím své stesky,

po lžičkách prosévám úzkost od štěstí,

po lžičkách čekávám na rozbřesky,

po lžičkách zasévám trávu na rozcestí,

po lžičkách dívám se na tebe nehezky,

po lžičkách míjím co bylo a není.

P.S.  Pokud by měl někdo tento můj básnický pokus zhudebnit, nejlíp by to dle mého skromného názoru dokázala snad jen skupina Afterspoon

Někdy hodiny sedím a koukám na telefon a čekám. Nevím vlastně na co. Někdy možná na to, až někdo konkrétní zavolá. Někdy na telefonát od někoho, kohokoliv. Někdy možná na to, až seberu dostatek odvahy k tomu, abych zavolala já. Některým lidem se volá snadno, vytočíte číslo, řeknete, co máte na srdci a zase zavěsíte. Některým lidem se volá mnohem hůř, hlavně když nemáte nic určitého na mysli. Prostě jen chcete chvíli mluvit. Nebo poslouchat toho na druhé straně, ať už vám povídá cokoli. Nebo prostě jen chcete aspoň na několik vteřin nebýt sami, zažívat pocit absolutního opuštění, bezcennosti a bezsmyslnosti existence. Ale kolik takových lidí máte v telefonním seznamu, kterým můžete zavolat kdykoli, když na vás takový pocit dolehne? V mém jich moc není, ale není to jejich chyba. To jen já bych musela vytáčet telefonní čísla každou minutu svého života, abych přehlušila ten pocit absolutního osamění, který mě provází každý den. Možná by se mohlo začít obchodovat s telefonními čísly pro osamělé lidi. Stačilo by poslat šek a na oplátku by vám poslali seznam čísel lidí, kteří by byli ochotni poslouchat a hovořit s lidmi jako jsem já. Se zoufalci, kteří nemají nikoho, na koho by se jinak obrátili a tak se ve své samotě utápějí sami. Obchodovat se samotou…že to ještě nikoho nenapadlo?

Výběr z těch, čtených v poslední době, protože jinak bych si sotva vystačila s desítkou.

1. Kniha neklidu – Fernando Pessoa (kvůli geniálně smutným myšlenkám)

2. Malý princ – Antoine de Saint-Exupéry (kvůli příběhu, který je krásný, ať je vám pět nebo padesát)

3. Svět podle Garpa – John Irving (protože tahle knížka je prostě geniální)

4. Elementární částice – Michel Houellebecq (protože přes značnou dávku perverzností je to čtivé)

5. Zločin a trest – F.M. Dostojevskij (protože tomu říkám dokonalá psychologie postav)

6. Nový život – Orhan Pamuk (kvůli první větě)

7. Při stavbě čínské zdi – Franz Kafka (protože je to skvělá sbírka skvělého spisovatele)

8. Evžen Oněgin – A.S. Puškin (protože je to smutné a je to o lásce a o zradě a o smrti a navíc se to rýmuju)

9. Cit slečny Smilly pro sníh – Peter Hoeg (kvůli názvu)

10. Santiniho jazyk – Miloš Urban (protože ač jsem chtěla, aby se mi nelíbila, nepovedlo se)

Stanu se menším a ještě menším, až budu nejmenším na celém světě…To napsal Wolker. A přesně tak si teď připadám. Malinká, nepatrná. Ubohá. Jako nepotřebná cetka, která se snad kdysi na něco k něčemu hodila, ale už se zapomnělo k čemu. Zapomnělo se i na ni. Malá, ubohá, ztracená, zapomenutá. Tak si připadám. Teď, dneska, včera, před tím a ještě předtím. A zítra a dál a dál. Velikost člověka se prý poměřuje jeho činy, to řekl zas někdo jiný. Ale myslím, že se spletl. Většina lidí sotva udělá něco, čím by se zapsali do dějin nebo aspoň na chvíli vystoupili z davu. Ale nepřipadají si malincí. Dnes ráno jsem chtěla vystoupit z davu a podívat se na něj ze shora. Zasmát se jim z bezpečí stovek metrů nad nimi, protože jsem to nedokázala přímo jim do obličeje. Taky mi najednou připadali ubozí, ne jako stádo ovcí, ale jako jedna velká neforemná valící se sněhová koule, která pohlcuje všechno okolo a to, co bylo dobré, pak zadupe někde do bláta. Ale možná nebyli ubozí oni. Možná se v nich jen odrážel můj vlastní obraz.

Při mé nedávné nemoci (ano, to je ten pověstný vhodný okamžik k tomu, začít blog, takže případné kritické poznámky obracejte na ty, kteří na krabičky léků píší hesla jako „okamžitý účinek“, „rychlý nástup“, „zkrácení léčby o 80%“ apod., protože – přiznejme si to na rovinu – jsou to kecy) mi došlo pár věcí:

a) pokud máte pocit, že ve vašem krku sídlí struhadlo, nesledujte Big Bang Theory, IT Crowd, ani nic podobně vtipného…. bolí to

b) pokud dojdou kapesníky, existuje nesčetně alternativ

c) doba nemoci je až nepřímo úměrná počtu shlédnutých filmů

d) kvalita těchto filmů klesá řadou geometrickou s tím, jak vaše horečka narůstá řadou aritmetickou

e) lidé jsou na vás hodní, milí, litují vás…ale jen do té doby, než zakašlete v jejich blízkosti (takže některé mně blízké osoby asi příště vyhlásí „code milky green“)

f) nemoc je JEDINÁ funkční dieta, především proto, že je nezáměrná a nechtěná a tudíž nejsnáze proveditelná

g) což usnadňuje záhadné vymizení chuťových a čichových buněk

h) takže ano – jablko, cibule, chléb, jogurt, steak, čokoláda….všechno to chutná zcela stejně, tj. jako hmota vzniklá v důsledku namočení papíru do vody

i) pokud o tom jindy snad pochybujete (jsou takoví lidé), tak při nemoci se cestou do školy OPRAVDU vystavujete smrtelnému nebezpečí

1. Billy Elliot

(protože hlavní hrdina je skvělý herec)

2. Igby Goes Down

(protože aspoň někdo z nejmenované herecké rodiny umí hrát)

3. Benny and Joon

(nejlepší film s J. Deppem, s krásným příběhem a navíc i happyendem, co chtít víc?)

4. Reader

(Kate Winselt předvádí výkon, který konečně přemazává trapnou aféru zvanou Titanic)

5. Barevný závoj

(zprvu jsem na tenhle film ani neměla chuť, ale na konci vás vážně rozbrečí)

6. Pravidla moštárny

(skvělý film podle fajn knížky, viděla jsem už asi šestkrát a stále neomrzel)

7. Pianista

(Adrien Brody, piano, spousta smutku a melancholie…přesně pro mě)

8. Americká krása

(spousta křehkých scén a perfektní herecké výkony k tomu)

9. Edith Piaf (La Mome)

(Edith Piaf, co víc říct)

10. Věčný svit neposkvrněné mysli

(nejdokonalejší film všech dob, tedy aspoň pro mě, často přemýšlím nad tím, jaké by to bylo, kdybyste si prostě mohli někoho nechat jen tak vymazat z hlavy…často bych to uvítala…a pak zas ne)

Život je o náhodě. Život je náhoda. V jedné vteřině se mohou rozhodnout celé dějiny, během jediného okamžiku se může změnit všechno, na čem jste doposud stavěli svoji existenci. Během každé chvíle se odehrávají životní osudy, nezávisle na nás, na naší vůli, našich přáních. Jsou vteřiny, během kterých vám proběhne celý život před očima. Jsou vteřiny, během kterých vám celý život proteče mezi prsty. Můžete celé dny sedět v prázdném pokoji a dívat se do zdi a věřit, že nic lepšího na vás nikde nečeká. Můžete se bezhlavě pouštět do jednoho dobrodružství za druhým a doufat, že prožíváte to nejlepší, co je jen možné. Ale je to všechno jen o náhodě. Pokud se jí zachce, přinese vám do cesty štěstí, slávu, úspěch, naději, touhu, lásku, moc. Pokud se jí zachce, vstoupíte do řeky bolesti, beznaději, trápení a utrpení, smutku a samoty, lítosti a sebelítosti. Je to, jako když si hodíte mincí. Doufáte ve výhru, ale doufat je zbytečné, protože je to jen náhoda. Říká se, že se na někoho usmálo štěstí. Ale to není pravda, jen byla náhoda pro tu kratičkou chvíli na jeho straně. A není pravda, že štěstí je vrtkavé. To jen náhoda rozdává karty osudu podle svého nejvlastnějšího principu. V každé jednotlivé vteřině máte nové karty, se kterými můžete rozehrát novou partii svého života. Ale jaké karty dostanete, jak dopadne tato partie, to určuje náhoda.

Už dlouho si v hlavě sepisuju myšlenky a teď nastala příhodná doba dát jim i setrvalejší podobu. Protože nikdo nemládneme a kapacita mozku potřebuje sem tam uvolnit. Najdete tu to, co tu najdete. A možná i něco víc.